Údolí

Chatka

Keď Sophia nie veľmi ochotne vyšla von, Lucy ju následovala a dvere za sebou opatrne zavrela, akoby sa im snáď snažila vynahradiť to, koľkokrát s nimi ona aj Sophia už tresli. Niekedy jej tých dverí bolo fakt ľúto, no... To čo ju však trápilo viac, bola skutočnosť, že nemala absolútne žiaden plán, ako Sophiu odreagovať od premeny. Bolo to pomerne ťažké aj kvôli tomu, že kde-tu sa zjavil niekto či už premenený alebo nie, no aj kvôli jej pochmúrnej nálade. Našťastie to nebolo nič, čím by sa Sophia mohla Lucille zbaviť... na to bola Lucy až príliš vytrvalá a hlavne chcela, aby bola Sophia aspoň trochu veselšia. Keďže však nemala páru jak to spraví, tak sa rozhodla ísť do lesíku, či čo to vlastne bolo. Čerstvý lesný vzduch by mohol aspoň trocha pomôcť, mohli by tam niekoho stretnúť, alebo by ju aspoň mohlo niečo napadnúť, na čo sa však moc nespoliehala. Pomaličky sa vybrala ku stromom a čakala, že Sophia pôjde za ňou.

Když vám něco nejde, a vážně, doslova, vám na tom závisí život, prostě vás to vytočí. Zvláště, když vám to nejde vůbec. Prostě byla neschopná, v tomho ohledu. Když se učili posílit své smysly, zase tak těžké to nebylo, minimálně ne pro ni, ale co se přeměny týče, měla vždy problém. Ještě k tomu měla deprese z toho, čím vlastně byla. Myš. No skvělé, byla prostě myš. Všichni byli nějakým způsobem silní, majestátní a dokázali se ubránit. Jediná její výhoda byla, že se dokázala nepozorovaně dostat téměř kamkoli. A to moc nebylo, ač život by jí to možná zachránit mohlo. Když se Lucille rozešla ke stromům, s nespokojeným zamručením se neochotně vydala za ní.

Sophia ju síce následovala, no naďalej nie zrovna nadšene. Keďže nikoho iného v okolí nevidela a nič iné ju nenapadlo, stavila všetko na obyčajný rozhovor a pokojnú, malú prechádzku. ,,Tákže..." začala trochu váhavo. Nebola si istá, aký typ rozhovoru by mala začať... ,,páči sa ti niekto?" opýtala sa a bolo zrejme jasné, že si vybrala taký ten typicky babský rozhovor. Lucille takéto rozhovory často nenávidela, no na druhej strane boli aj chvíľky, kedy túžila sa rozprávať práve o takýchto babských blbostiach, ktoré však boli často zaujímavejšie, než by si mohla myslieť.

Očividně se měly prostě jen procházet a povídat si, no dobře, s tím by se ještě dokázala smířit. S povzdechem si pročísla vlasy. A potom ji zarazila její otázka, ani nad tím nehodlala přemýšlet, prostě svou odpověď vyhrkla. "Ne," nesouhlasně zavrtěla hlavou a založila ruce na prsou v jakémsi vzdorovitém gestu. "Tobě?" rychle se zeptala na ni a raději se věnovala nenápadnému rozhlížení se kolem.

Odpovedala na Lucyn vkus príliš rýchlo. Vôbec nad tým nerozmýšľala. ,,Si si tým úplne, ale že úplne istá?" opýtala sa ešte kontrolnú otázku, aj keď neočakávala inú odpoveď ako tú, že si tým je úplne istá. Aj keď Lucille si tým taká istá nebola, keď odpovedala tak rýchlo a ešte sa dala do svojho vzdorovitého postoju. No mohli to byť len jej domnienky. Možno to bolo naozaj tak, ako Sophia tvrdila. ,,No... o nikom zatiaľ neviem... ale to bude možno aj tým, že som skoro stále niekde, kde nikto iný nie je" povedala s myknutím pliec. Niekedy to mohlo vyzerať tak, že sa druhým dokonca vyhýba, no ona si len vždy našla nejaké pokojné miestečko, kde sa snažila naučiť premenu. A zvyšok času trávila väčšinou v chatke...

Jak mohla čekat, tou její rádoby rozhodnou a rychlou odpovědí, Lucille se začala ptát, jestli si tím jistá opravdu je. Samozřejmě že nebyla, jenomže říct, že je, pro ni bylo mnohem jistější. "Jo, stoprocentně jistá," mračila se pořád stejně, snažila se vypadat beze změn v té grimase, kterou na tváři měla. Ale bylo to v tu chvíli těžké. Naštěstí potom jí už Lucille odpověděla. Trochu s podivením povytáhla obočí. "Ani na snídaních?" po její tváři přelétl jemný úsměv, jen taková nepatrný a zase rychle zmizel. Hodně rychle.

Ani po Sophiinom uistení, si tým nebola istá, ale nechcela sa v tom špárať. Určite nie, keď Sophia mala takúto náladu... ešte by to svojím vyzvedaním viac pokazila. ,,No... vtedy som väčšinou mimo duchom..." poznamenala. Takmer vždy rozmýšľala nad tým, čo robí pri premene zle, ale to nechcela hovoriť, keďže práve od toho chcela Sophiu odsmerovať. ,,Ale pár pekných chalanov by sa tu asi našlo..." povedala len tak ledabolo. Keď nad tým tak rozmýšľala, na to, akú dlhú dobu tu je, tu poznala veľmi málo ľudí. Samozrejme ich poznala viac ako len Sophiu, ale nie o moc a aj to len zbežne. Na krku ju mala najviac pochopiteľne Sophia, keďže s ňou aj bývala a bola to asi jediná osôbka tu, s ktorou sa bavila dlho. O ostatných, ktorých tu poznala aspoň tak zbežne, vedela zväčša akurát meno, jak vyzerajú, odkiaľ pochádzajú a niekedy na čo sa menia. Inak nič moc.

Pravda, když už vnímala okolní svět, přišlo jí, že Lucille nikdy moc při snídaních nevnímá. Bývala věčně mimo, jako kdyby nad něčím přemýšlela, ale to ostatně i Sophia. U ní to byo zvykem, byla přemýšlivý typ člověk, nedělala skoro nic jiného, kromě zuření nad tím, jak moc jí nejde přeměna. "Jo, asi jo," poznamenala ohledně toho, co řekla. Jistě, že by se jich tu pár našlo a možná by dokázala i jmenovat, ale to by si něco musela připustit a Sophia byla příliš sama sebou na to, aby něco takového dokázala. No a tak raději zapírala, přesně tak, jak jí bylo zvykem. "Jak jsi vlastně žila před...no, než ses sem dostala?" zeptala se, aby tedy odvedla svoje myšlenky od nynějšího i předchozího tématu.

Dostavila sa k nej otázka na úplne inú tému. Zmena témy jej vôbec nevadila, no trocha jej prekážalo, ako vždy, že ide o niečo týkajúce sa jej. No nepovažovala to za nejaké veľké tajomstvo, čiže po chvíli spustila: ,,No... povedala by som, že som viedla taký bežný život... nič extra. Mala som malú skupinku kamarátov, chodila som do školy, ak som nespala alebo netrávila čas s mojimi kamošmi, tak som sa učila. Raz za čas sme si vždy spravili nejaký výlet bez toho aby sme to hocikomu oznámili... vždy z toho bol problém, ale stálo to za to. Niekedy mi to chýba, aj keď to bol úplne obyčajný život" povedala s povzdychom. Vynechala detaily, ktoré by možno z Lucille zase odhalili o kúsok viac. Povedala akoby len základ, súhrn povrchných informácii a všetko ostatné si, tak ako vždy, nechala pre seba... všetko, na základe čoho by ju niekto mohol viac spoznať. A vlastne posledná veta bola lož. Teda obyčajný život to bol... no nechýbalo jej to občas. Permanentne jej ten život chýbal a zároveň nie. Chýbali jej kamaráti, tie ich výlety, všetky tie bežné teenegerské veci.... dokonca aj škola. Chýbalo jej toho veľa. No zároveň sa tým zbavila veľa vecí, ktoré ju ťažili alebo spôsobovali vnútornú bolesť, neistotu, stres či strach. Možno bolo dobré, že to všetko skončilo a možno nie, no tak ako mnoho vecí, aj táto ju tak trocha rozpolovala, aj keď väčšinou sa sústredila len na to dobré, o čo prišla. ,,A čo ty? Ako to vyzeralo pred.... týmto?" opýtala sa a rozmáchla rukami okolo seba, aby bolo úplne jasné čo tým myslela.

Pozorně ji poslouchala, protože...no, vlastně ji to i docela zajímalo. Docela dost. Její minulost nebyla nijak záživná, prostě jen přišla o rodinu tak, jak to bývalo, když po vás jdou lovci. No jo, možná měla být už mrtvá, ale to je jedno. Přenesla se přes to, občas si to dá za vinu a jindy je s tím relativně v pohodě. Když ji tedy vyslechla, chápavě pokývala hlavou. "Já? Umm, znáš to, byla jsem prostě dospívající holka, jako každá jiná," pravda ale byla, že by se dala spíše počítat mezi některé ty klišé holky z knížek. Začtená šprtka ve vlastním světě, ne úplně sebevědomá holka, ze které si vždycky dělali srandu. Tehdy nosila ještě brýle, dokud nezjistila, co je vlastně zač. Bylo to nepříjemné zjištění, tedy hlavně ve chvíli, kdy lovci zabili její rodiče, protože jim stáli v cestě. A tehdy se proměnila poprvé, na myš, a prostě utekla. A potom jenom černo a najednou byla tady, nevěděla, co se stalo a asi po tom ani nepátrala.