SH: Sophia + Jungkook

Údolí bylo rozlehlé, pro pár teenagerů možná až moc velké místo, jeden druhého nepotkávali až tak často, jak se zdálo. Většinu ale tvořily lesy a volný, jako doopravdy volný prostor, kde byla jen louka a jejich chatky, byl vcelku malý. Ona se pohybovala přibližně na jeho kraji, vlastně se ani nepohybovala. Seděla pod jedním stromem se zakloněnou hlavou a zavřenýma očima. Byl na pomezí hranice té louky, či co to bylo, a lesíka. Dá-li se tomu ovšem lesík říkat, byl to prostě spíš les. Kdekdo by se tam lehce ztratil, což bylo možná dobře, protože se tu měli naučit využít své smysly, aby se přesně tohle nestalo. A pro nevítané hosty by se les mohl stát velkou komplikací. Při myšlence na naprostou izolaci od světa venku nespokojeně zamručela, otevřela oči a chvíli jen tak zírala do koruny stromu.

Jungkook málokdy dělal něco užitečného, většinou jen tak někde seděl a hrál si na modela a když zrovna to ne, tak se věnoval spánku, který v pozdních hodinách stále ne a ne dohonit... Tak či tak to, že teď seděl venku na lavičce, opíral svou bradu o ruku (nebo ruku o bradu, už nevím) a každou minutu mu hlava div nespadla dolů a nenarazila čelem do tvrdého tmavého dřeva, se opět nedalo zařadit mezi bůh ví jak výkonnou činnost, s čímž se samozřejmě nespokojil jejich starý moudrý učitel. Přikročil k Jungkookovi, donutil ho vstát a poslal ho někam do lesa s tím, že dokud nebude jeho přeměna perfektní, nemá smysl, aby se vracel. A tak mladý chlapec s naštváním odešel tam, kam mu bylo řečeno, jelikož dobře věděl, že by učitel poznal, kdyby udělal jinak. Po tom všem však ještě netušil, koho poblíž určeného místa potká. Byla to ta dívka, co mu nedávno při jedné ze snídaní malém vyklopila pudink na hlavu. Ano, schválně. Neměla ho příliš v lásce, zato jemu se líbila, o tom žádná. Věděl však, že ji podlézáním a dolízáním nedostane, proto ji svou náklonnost nedával nijak najevo, ba naopak, každý by si řekl, že ti dva se v celém okresu přímo nenávidí. Jungkook tiše přišel až k ní a pohrdavě sykl, načež čekal, až dívka zareaguje.

Krásně bylo, ano. Klid a Sophia neměla co dělat, byla naprosto vystresovaná svou neschopností se přeměnit, asi jako každý den, no a snažila se uklidnit tímhle zíráním do koruny stromu, která ji ve skutečnosti ani tak nezajímala, ale lepší, než furt jen hledět před sebe. Asi. Nebo možná úplně stejné, kdoví, prostě koukala do koruny toho stromu a raději nerešila podobné blbosti. A potom, když už to došlo vážně do extrému, začala prostě přemýšlet, nad čím by tak mohla přemýšlet, aby se nenudila. V tu chvíli to však přišlo. To pohrdavé syknutí, které mohlo vyjít pouze od jednoho pitomého stvoření v údolí. "No tys mi tu chyběl," pronesla ironickým a nespokojeným hlasem, vypadala naštvaně už jen z toho, že existoval v její blízkosti.

Jungkook se rádoby znuděně opřel o kmen stromu, zakřížil si ruce na hrudi a sjel dívku pohrdavým pohledem. Kdyby jí tak ve skutečnosti mohl říct, jak hezky dnes vypadá. Ačkoliv si to myslel, jeho výraz spíše napovídal znechucení, které bylo samozřejmě hrané, ale to ona nemohla vědět. “Ano, proto jsem taky přišel.” Přitakal a rozhodl se sklonit na její úroveň. Sedl si vedle ní a ušklíbl se. “Co myslíš, nezasloužil bych si odměnu? Co třeba polibek?” S těmi slovy se k ní naklonil a i když dobře věděl, že ho odstrčî a dost možná schytá facku, stalo mu to za to.

Jediné, co dělala vždy, když byl v její blízkosti, byly znechucené grimasy, překonávání chuti vytrhat si vlasy a protáčení očima. Přišlo jí to, nebo byl vážně tak pitomý? Ještě chvíli tam tak stál, tedy to Soph předpokládala, nehodlala mu věnovat pohled, za tu námahu nestál. Potom si ale sedl vedle ní, což už zaznamenala, vydala z hrdla jakýsi zvuk mučeného a protočila očima. "No skvěle," ironie v jejím hlase by se dala krájet. Ovšem co ji vytočilo ještě více, byla jeho následující slova. Věnovala mu pohoršený pohled a dlaní odrazila jeho přibližující se tvář. "Odprejskni," odfrkla si a raději se zase věnovala hledění do koruny stromu. Opřela si hlavu o kmen stromu a mírně ji zaklonila. Byl pořád tady, vzdorovitě si založila ruce na prsou a snažila se jeho přítomnost nevnímat.

Když jej odmítla, pobaveně se zasmál. “Ale nedělej, moc dobře vím, že bys to chtěla.” Pozoroval její obličej a byl si jistý, že má před sebou ještě hodně, hodně práce, aby ji získal na svou stranu. Ale když ona opravdu stála za to, její vlasy, oči, všechno, na co se podíval. Měl touhu obejmout ji kolem útlého pasu, ale raději se neodvažoval, dokázala být totiž pěkně nebezpečná, jak již věděl. Vstal tedy a výmluvně si odkašlal. “Nechceš jít se mnou cvičit přeměnu?” Navrhl, když už to vypadalo, že opustí její společnost a rozhodne se vyplnit úkol, který mu učitel zadal.

Když už tedy byli u toho, opravdu ji štval. Byl prostě tak neskutečně namyšlený a sebestředný, že ji štval a deprimoval víc, než kdokoli jiný tady. Dokázal ji vytočit už jen pohledem a netušila, co to s ní dělá jeho přítomnost, ale kdykoli se objevil v její blízkosti, měla prostě chuť mu vrazit a to jeho pitomé ego mu srazit až k bodu mrazu. "Tak to seš potom fakt hodně natvrdlej," švihla po něm znechuceným pohledem, "Nech si zdát," sledovala ho se zamračeným výrazem. A potom to na chvíli vypadalo vážně nadějně, vstal, myslela si, že prostě odejde, ale ne, on se jí musel zeptat na tu jednu jedinou věc, která ji rozčilovala ještě víc, než on. "Chceš mě štvát, Jungkooku? Moc dobře víš, že mi přeměna nejde!" račila se snad ještě víc, jestli to vůbec šlo. Brala to spíš, jako kdyby se jí posmíval a snažil se jí dát najevo, že je lepší.

“Už se stalo.” Poznamenal na její poznámku o zdání a spokojeně se usmál. Pak zaslechl její další slova a v jeho srdci zažehla špetka naděje. “Já tě to klidně naučím.” Navrhl téměř ihned a horlivě zakýval hlavou. Měl nutkání přidřepnout si k ní, ale nakonec odolal, pouze na ni koukal z výšky a přemýšlel, jak krásně to zní, když vysloví jeho jméno zrovna ona. “Naučil bych tě toho klidně víc.” Zašeptal si pak tiše pro sebe a jeho tvář opět zdobil ten typický arogantní úšklebek.

Zda mohl její znechucený výraz býti ještě znechucenější, určitě by teď byl, zvláštně po tom, co řekl. "Blbče," pronesla nespokojeně a ošila se, jak jí přejel mráz po zádech. To byla nepříjemná představa. Asi si to vlastně ani představovat nechtěla. Asi. Když potom přišla řeč na přeměnu, mračila se a připadala si ještě víc nepříjemná, než byla jindy. Nabídl jí pomoc, ha, on? Beztak za to potom bude něco chtít, ve svůj prospěch, chápete. Prostě to byl ten typ člověka, který nikdy nedělal nic jen tak. A potom přišla ta jeho poznámka. "Co prosím?" vyletěla na nohy a stoupla si proti němu se vzdorovitě založenýma rukama na prsou. "Raději mě nauč, jak se přeměňovat, ať už tě mám z krku," pronesla.

Při jejím prudkém pohybu překvapeně couvl o krok dozadu a dal před sebe ruce v obranném gestu. “Nic nic.” Ovšem co netušil bylo, že by opravdu mohla souhlasit. Tělem mu projela vlna radosti. “Dobře dobře, tak pojď.” Chytl ji za paži, jistě, čekal odpor, ale nemohl si pomoct. Dovedl ji až k úplnému začátku lesu mezi pár řídkých stromů a tam se zastavil naproti ní. “Ok, takže zavři oči, uklidni svou mysl a vybav si svou podobu zvířete.” Řekl a pozoroval její počínání. “Vybav si každý detail své zvířecí podoby.” Pokračoval, zatím co se k ní tiše přikradl a svůj zrak upnul na její plné hladké rty. Jak rád by ty své nyní na tyto měkké polštářky přitiskl a zjistil tak jejich chuť. Ovládl se však, ustoupil o krok dozadu a čekal, zda se děvčeti opravdu podaří přeměna.