SH: Sophia + Jungkook

Chystal se k odpovědi, ale větu nechal nedokončenou. Prostě to nedopověděl. Zvědavě pozvedla obočí a věnovala mu letmý pohled, jako kdyby se snad z jeho pohledu snažila vyčíst něco...něco. Cokoli. A potom to dokončil. Se zavrtěním hlavy si uchechtla a zse koukala před sebe. Blbec. Ani vlastně nevěděla, v jakou odpověď doufala. Bylo to složité. Rozhodla se tedy to nevnímat, prostě se nad tím nepozastavovat. "Jo, jasně," pokrčila rameny, když se zmínil o teplotě venku. Ona byla vážně docela zima, ale nenapadlo by ji vzít si víc mikin. Navíc, nebyli kluci víc otužilí? Asi to tak úplně neplatilo. No nevadí. Nebo tu mikinu třeba měl, kdyby se náhodou našla nějaká holka, kterou by zase mohl sbalit. Pff, jenom na to pomyslela, bylo jí blbě. "To fakt?" zareagovala na jeho otázku a zavrtěla hlavou, "radši mlč, prosímtě," protože se bála, co by ještě mohl říct, na co by se mohl zeptat.

Mlčky přikývl a mírně zrudl studem, když ho tak utnula. Věděl, že se sekl, ale slyšet to takhle od ní... že má mlčet, pff. Říct mu tohle někdo jiný, dostalo by se mu nejspíš jiné reakce, daleko bouřlivější. Jenomže Soph nemohl udělat nic. Jednak protože by si to u ní pohnojil ještě víc, jednak protože to nedokázal. A tak si vložil ruce pod stehna a pár minut dělal, že vůbec neexistuje. K jeho smůle se však rozplynout nedokázal, leda tak přeměnit, ale ne v mouchu, která by bez povšimnutí mohla odletět pryč, ne. On se dokázal přeměnit pouze ve velkého černého vlka, takže ve výsledku by si tím nijak nepomohl. Tiše si povzdechl a zavrtěl hlavou. Tohle už na něj bylo moc. “Huh, okej. Fajn. Takže tohle chování ti taky není blízké jo? Co mám tedy dělat? Proč jsi tak chladná? Proč jsi mě tedy políbila Sophie?” Bylo jen otázkou času, kdy opět vybuchne. Jelikož všechno, úplně všechno, se to v něm hromadilo pěkně dlouhou dobu a on to zkrátka nedokázal vstřebat. A tak to opět vyšlo napovrch.

Naštěstí bylo chvíli ticho, svaté, svaté ticho. Hleděla do ohně a mohla být spokojená, měla by být, ale nebyla. Přeci jen nakonec asi chtěla, aby mluvil. Ten blbec se jí nějakým záhadným způsobem dostal pod kůži a možná si za to mohla sama. Tak i tak, nějak to nešlo, být v jeho přítomnosti a necítit se...blbě. Jenomže jak jinak by se měla cítit, když ne blbě? Prostě to bylo divné, celé tohle, to její chování, dokonce i jeho. Ale potom zase udělal to, co pro něj bylo zvykem, ptal se. Dokonce vypadal, že za chvíli vybouchne, jako nějaká sopka. Jenomže ač chtěla, na jeho otázky neznala odpověď a uvnitř ní krev vřela, jako kdyby se každou chvílí měla snad i vypařit. "Nevím!" odpověděla prostě a kdyby na sobě nedržela tu deku, pravděpodobně by rozhodila rukama, jak jí bývalo zvykem, "ale omlouvat se za to nebudu," podívala se na něj s lehce zamračeným pohledem.

Zaražen její odpovědí opět na chvíli ztichl. Vážně nevěděl, co si myslet. “Nechci, aby ses omlouvala.” Špitl jen, vždyť to byla pravda, mu se to velmi líbilo. Dokonce by to i zopakoval, kdyby měl však tu jistotu, že by se to líbilo i jí. Ale tu neměl, proto seděl nehnutě na místě a ani samotnou látkou mikiny se nedotýkal její deky. Měl strach. Vážně měl strach? Nechápavě zavrtěl hlavou. “Jsem z toho zmatený.” Přiznal po chvilce, snad více sám pro sebe, než pro ni.

Vypadal nějak nesvůj, skoro by ho nepoznávala. Ale takhle už ho jednou viděla. Tehdy v lese, byl teď stejně zranitelný, bez svého brnění, které by ho chránilo, bylo zvláštní ho tak vidět. Asi to ani nechtěla, to by znamenalo, že by se k ní mohl dostat. Jenomže potom jí to došlo. Už se stalo. Prostě na něj myslela, ač netušila, jak jen je to možné a ať už to bylo jakkoli nepříjemné, bylo to tak. Potom jí řekl, že je zmatený. Zamrkala a otočila hlavu k němu. "Tak nebuď," znělo to jednoduše, já vím, "zachovej se, jako by ses zachoval jindy," a jako kdyby ona byla jakákoli jiná holka.

Rozhodně na něj teď nebyla milá. Tedy, to ona nikdy, nechápal, proč od ní očekával něco jiného. Snad jen kvůli tomu... polibku, jenomže ona se chovala, jakoby se to nikdy nestalo. A právě to jej zraňovalo. Nepotřeboval nutně zdlouhavé vysvětlování, pouze chtěl vědět, proč to tehdy v tom lese tedy udělala, když se nyní chovala takhle. Překvapeně zamrkal a zadíval se do ohně. “Proč.” Vyslovil jen. Proč by se měl chovat jako dříve, co jí vadilo na tom, že se zajímal, že o ni měl starost. Navíc, on ani nevěděl, jak by se měl jinak zachovat. Zkrátka k ní teď už nedokázal být, jako dřív. Nedokázal na ni být hrubý a povýšený. Protože ji miloval. Ano, miloval ji. A právě to si uvědomil až teď.

Při jeho dotazu sebou jen mírně cukla, jako kdyby v ní něco hrklo. Ale chvíli nijak nereagovala a jen se dívala před sebe do ohně, nebo možná skrze něj, kdoví. Sama to teď ani pořádně nevnímala, ač se o to snažila. Cítila se podivně, byla skoro až nervózní z jeho přítomnosti a otázek, které jí pokládal. Nechtěla, aby se ptal, ale tohle skoro ani nebylo položeno jako otázka. I když se zdálo, že nad odpovědí na jeho otázku přemýšlí, nepřemýšlela, nedokázala normálně myslet. Tak se na něj jen podívala, stále tak nejistá, jak byla celý večer a nasucho polkla, "protože bys už konečně něco udělal," zašeptala s pohledem upřeným na něj.

Ty slova, kterými odpověděla na jeho nepřímou otázku, donutila Jungkooka lehce zkoprnět. Pochopil jejich význam správně? Nevěděl. Upřel svůj zrak do jejích očí a aniž by nad tím chtěl více přemýšlet, chytl jemně její bradu a spojil jejich rty v něžném polibku. Zavřel oči a vnímal, jak mu srdce buší silněji a silněji, jakoby mu mělo každou chvíli vyskočit z hrudníku. Po chvilce se od ní mírně odtáhl, obával se její reakce, a přesto ji chtěl vědět. Nedokázal pokračovat bez toho, aniž by měl její svolení. Zahleděl se zblízka do jejích zornic a pokusil se o milý úsměv.

Už nic neříkal, díkybohu. Měla pocit, že kdykoli něco vypustil z pusy, všechno tím zkazil. Nebo možná ne úplně pokaždé, ale to je zanedbatelné. To vní ale pořád převládala ta Sophia, která ho nesnáší. Asi měl pravdu, mezi láskou a nenávistí je tenká hranice, ale sama si nebyla jistá tím, co to je. Když se tedy konečně odhodlal a věnoval jí polibek, avšak ne nijak dlouhý, skoro až pocítila spokojenost. Ale co to je? Neměla by ho nesnášet? Jeho dotek byl přesto nějakým způsobem příjemný. Zavřela oči a otevřela je až ve chvíli, kdy se od ní malinko odtáhl a podíval se jí do očí. Sama už ani nevěděla, co to dělá, ale když už byla v tom, víc zkazit to nemohla. Ruce mu obmotala kolem krku a tělem se natočila k němu, v tu chvíli ho znovu políbila. Už to ale nebyl ten letmý polibek, jako v lese.

Nic neříkala, cítil jen, jak si ruce pokládá kolem jejího krku a opět spojuje jejich rty. Tenhle fakt jej donutil pousmát se, dokonce i když měl nyní rty přitisklé na těch jejích. Objal jí pažemi kolem pasu a nadzvedl ji, jakoby nic nevážila. Přitáhl si ji k sobě co nejvíce, nyní ji měl na svém klíně a užíval si té intimní chvíle, která mezi nimi vznikla. Jednou rukou jí lehce prohrábl vlasy, aniž by polibek jakkoliv přerušoval.