SH: Sophia + Jungkook

Možná, že ji jeho slovapřekvapila víc, než by jeden čekal. A možná to tak trochu tušila, těžko říct. Přesto byl její výraz více než jen šokovaný. Bylo to jako v knížkách, kterých měla načteno fůru. Jenomže si nebyla jistá, co z toho lze převést do reality. Skoro až zapomněla dýchat, jak byla vykolejená. Překvapeně zamrkala a přimhouřila oči. To snad nemohl myset vážně, ne? Tak moc mu nechtěla věřit, ale asi to stále byla ta Sophia ze světa tam venku. Naivní holka. Jenomže teď byla silnější, svým způsobem. A když se na ni konečně podíval, najednou se možná ani netvářila tak pohrdavě, jako překvapeně, k tomu navíc dopomohl jeho pohled. A najednou byl tolik zranitelný, že mu nebyla schopná vrazit pomyslný nůž mezi žebra. "Idiote," zamumlala, načež se pár nejistými kroky přesunula blíž k němu, co to vlastně teď dělala? Vzpírala se všemu, v co věřila. A po pár sekundách prostého zírání ho jednoduše vzala za rameno, přitiskla se blíž k němu a políbila ho. Trvání tohohle polibku nebylo dlouhé a dřív, než by se snad stačil vzpamatovat, se zase vzdálila a odešla. Prostě pryč.

Díval se za ní a cítil, jak mu v hrudi buší srdce. Tak takový byl začátek konce.

...loooooong time after that...

Bylo to takhle, mimo toho, že byla Sophia vystresovaná z její neschopnosti přeměnit se, ještě se do toho přidal ten incident s jejím rádoby úhlavním nepřítelem Jungkookem, to bylo taky skvělý, no fakt. Ale v ironii. Vážně to neplánovala udělat a očividně ani moc nemyslela, což pro Sophii moc zvykem nebylo, ona totiž o všem přemýšlela až moc. Jako teď, přemýšlela o následcích za své činy a o tom, jak se k němu teď sakra má chovat. Ovšem skončila u toho, že se bude chovat, jako kdyby se to nikdy nestalo, prostě jako předtím. A to bylo možná nejlepší, ne? A teď, teď prostě jen seděla u toho zatracenýho táboráku, koukala do ohně a choulila se pod teplou dekou na svým úžasně vystlaným místečku ze spacáku. Všichni, kdo tady byli už táborák opustili, nevadilo jí to. Konečně bylo trochu ticho a jediný, co mohla poslouchat, bylo praskání dřeva.

Upřímně řečeno, stalo se toho v posledních dnech tolik, že se Jungkook nestihl ani na krátký moment zastavit a opět zavzpomínat na tu chvíli v lese, na to, co se tam vlastně stalo. Měl problémy. Vlastně celkem velké problémy, hlavně s jejich učitelem, který mu za nesplnění úkolu uložil trest a takřka ho nepustil z dohledu. Jungkook by tehdy rád ještě přeměnu dokončil, ale okolnosti mu nedovolily soustředit se natolik, aby toho byl schopen. Jediné, co cítil, byl zmatek. Miloval tu dívku? Nenáviděl? Ne, to asi ne. Tak co tedy? Snad mu pobyt na chladném nočním vzduchu pomůže odpovědět na pár otázek. Právě proto teď taky s rukama v kapsách a zachumlaný do velké mikiny nakračoval po trávě směrem k tábořišti, chtěl si konečně užít toho vytouženého volna po tak dlouhé době a kde jinde, než u ohně pod oblohou posetou hvězdami. Jak se tak blížil ke svému cíli, zahlédl, že u táboráku již sedí nějaká osoba, docela mohutná, že by ta tlustá borka, co ho v jednom kuse štvala? To jí nedaruje, tohle bylo jeho teritorium, zvláště teď. Nehodlal se dělit. Přistoupil k neznámé ze zadu a tvrdě dlaněmi uhodil do jejích ramen. “Tohle je moje místo, vypadni.” Vyřkl, ovšem v okamžiku, kdy mu došlo, na koho ve skutečnosti mluví, uskočil úlekem. “Ah, to jsi ty, promiň.” Rozpačitě překročil na místě. “Spletl jsem si tě s... no... to je jedno.” Sám by si nejraději dal přes pusu za takovou chybu. Tak ale když ona v té dece vážně vypadala jako, no to je jedno.

Dívala se do ohně, nebo možná skrze něj, popravdě teď sama moc nevěděla. Přemýšlela a nic už tak nějak nevnímala, prostě koukala před sebe. Nevadí. Jak se tak ukázalo, byla to první chvíle, kdy mohla doopravdy přemýšlet nad tím, co udělala v tom lese. Měla ale takový blbý pocit, kterého se nemohla zbavit, asi to bylo to vědomí, že je možná taky trochu zlá, vždyť ho tam jen tak nechala. Aniž by cokoli objasnila po tom, co udělala. Jenomže ona sama nevěděla, jak to objasnit, když neznala odpověď na svoje vlastní otázky. A trápilo ji to, měla přece nějaké svědomí, neměla odtama jen tak utéct, jako zbabělec, ale vždyť nevěděla, co to ksakru je. Neznala to. Najednou ji někdo žduchl do ramen, ten hlas poznala. Prvně ji to docela překvapilo, ale potom se ukázalo, že si ji s někým spletl. Nic ale neříkala, mlčela. Vydala ze sebe pouze nějaké "mhh" a dívala se zase před sebe. Jenomže byla značně nejistá, nervózní. Jak se teď má sakra asi tak chovat? Zdálo se to jednoduché, ale nebylo.

Její reakce jej donutila zrozpačitět ještě více, pokud to snad bylo možné. Její reakce totiž nebyla skoro žádná. Nervózně se zasmál, načež nejistě usedl vedle ní. “Snad můžu.” Řekl jen, i když ve skutečnosti už seděl a povolení nepotřeboval. Napodobil ji, zahleděl se do ohně a ruce sepl před sebou. Když však už ticho bylo příliš dlouhé a on už to nemohl vydržet, odkašlal si a očkem po ní koukl. “Vypadáš zaraženě. Stalo se něco?” Zeptal se s lehkými obavami.

Přišlo jí, že když nebude nic říkat, ani nic dělat, bude to lepší. Prostě nedá nic najevo a bude obrněná oproti němu. Dokonalé, ne? Ale jeden háček to přeci jen mělo. On. On byl ten háček. Vždycky a všude. Sedl si, ani na to vlastně nijak nereagovala, ne nijak určitě, jen pokrčila rameny co nejvíce lhostejně, jak jen to šlo. Ticho. Bylo ticho, no ne na dlouho. Potom znovu promluvil. Zněl, jako kdyby se staral. Podivné, zrovna u něj. Nikdy se přece nestaral o nikoho, byl to on, jeho ego...a ti ostatní. Podívala se na něj a z jemného úsměvu, která se objevil na jejích rtech, nepatrně pootevřela ústa, ale zatím se nic říct nechystala. Zachumlala se do deky ještě víc. "Ne, nic," odpověděla jednoduše.

Pozoroval její pohyby, změny výrazu v jejím obličeji, nad čím zrovna přemýšlela? “Aish, jinjjah! Kdyby nic, tak by ses tak... zkrátka vidím, že s tebou něco je.” Zarážel sám sebe svým chováním a starostlivostí o tuhle dívku. Nejvíce asi tím, že to nebyla žádná hra, dělal to, protože mu na ní vážně záleželo. “Udělal ti někdo něco? Komu mám zlomit nos?” Ukázal jí zatnuté pěsti a doufal, že ji alespoň tohleto gesto s jeho komickým výrazem pobaví. Povšiml si, jak se zachumlala do deky a mírně skřivil rty. “Je ti zima?” Aniž by čekal na odpověď, sundal si horní mikinu (měl jich víc) a přehodil ji přes ni. “Když si ji oblečeš, možná to bude ještě lepší.” Dodal nakonec, jak nad tím tak přemýšlel.

Cítila ten pohled, která na ní visel, bylo to zvláštní. Hlavně potom ani nerozuměla tomu, co řekl, zezačátku. Pokračování té věty už rozuměla. Ale nereagovala, prostě tam jen tak seděla, pohled zase zaměřila na oheň. Snažila se tvářit, jako by se nic nedělo, ale samozřejmě, že dělo. Když začal mluvit znovu, s uchechtnutím se na něj podívala, jeho pěsti odsunula stranou a zavrtěla hlavou. "Co že se tak staráš, Jungkooku? To není třeba," zakroutila hlavou a rychle jeho ruce zase pustila, chvíli se dívala na plápolající plamínky ohně, než zaznamenala pohyb vedle sebe. Podával jí mikinu? Divné, jak se staral, byl to nezvyk, možná že chtěla, aby se choval bezohledně, jak mu bývalo zvykem, aby ho mohla nenávidět. Bylo by to o tolik lehčí. Přehodil přes ni mikinu, ač na sobě měla deku. Chvíli přemýšlela nad svým dalším krokem, potom si prostě vzala mikinu a deku si nechala sklouznout z ramen. Pomalu si oblékla jeho mikinu, cítila jeho vůni, rychle se zase zakryla dekou a snažila se ji tak potlačit. "Proč sakra nosíš víc mikin? Je to divný," poznamenala tiše s úšklebkem, snažila se prostě chovat jako normálně.

“Heh.” Lehce roztřeseně si prohrábl vlasy. “Starám se, protože...” Proč vlastně? Sám neznal odpověď. Bylo to snad kvůli tomu polibku v lese? A proč se k tomu ona vůbec nevyjádřila. Proč jen tak odešla, nechala ho tam a teď se chovala, jakoby se to nikdy nestalo. Byl z toho velmi zmatený. “Starám se, protože chci.” Dokončil nakonec větu a spokojen se svou odpovědí se zavrtěl na místě, aby našel pohodlnější polohu pro své sezení. Byl to velmi zvláštní pocit, vědět, že si jeho mikinu opravdu oblékla dívka, ke které cítil natolik smíšené pocity. Lehce se mu rozbušilo srdce. Tiše se uchechtl nad její poznámkou. “Když je venku osm stupňů, nic takového není divné.” Odvětil s úsměvem, ovšem stále z ní cítil, že je něco jinak, jakoby to své ‘normální’ chování pouze hrála. “Huh no... a jak se máš?” Opět by se nejraději uhodil, originálnější otázku vymyslet nemohl...