SH: Sophia + Jungkook

Chytil ji za paži a táhl k lesu, to jednak nečekala a taky nechtěla, aby na ni sahal. Prostě jí to bylo nepříjemné. Moc dobře o něm věděla, té jeho bezstarostnosti, chladnosti a povýšenosti, k holkám se choval tak, jak by se od sebevědomého paka dalo čekat. Možná proto jí byl jeho dotyk tak neskutečně nepříjemný. A po chvíli se jí konečně podařilo se z jeho sevření vymanit. To už ale byli skoro na místě, takže stačilo jen pár kroků a zastavili se. Nedůvěřivě na něj koukala, když jí dával pokyny. No nebyla si tím moc jistá, ale fajn, zkusit to musela. Sice mu moc nevěřila, ale přesto zavřela oči, značně neochotně, ovšem, a snažila se řídit tím, co jí řekl. Jenomže jí to vůbec nepomáhalo, prostě to nešlo. "A nic!" rozmáchla rukama a otevřela oči. Byl blíž, blíž než předtím a tím si byla jistá. A taky proto s nedůvěřivým pohledem, který mu věnovala, udělala krok vzad.

Otevřela oči a on překvapeně zamrkal, načež ihned své koutky úst pozvedl do mírného úsměvu. “Protože ses dostatečně nesoustředila.” Odvětil klidně, načež si tiše povzdechl. “Což vlastně i chápu, v mé přítomnosti něco takového nejde, že.” Vrazil si ruce do kapes od černé mikiny a zahleděl se na její tvář. “Hele ty jsi rasistka?” Zeptal se z ničeho nic, neměla ho ráda snad kvůli tomu, že měl mírně šikmé oči? Nebo kvůli jeho povaze? Ale vždyť byl přeci tak neodolatelný, no ne? Pak pouze zavrtěl hlavou. “No, nech to být. Hele, já musím jít cvičit přeměnu, jinak by mě náš velký “otec” asi přizabil, takže tě dál nebudu otravovat svou přítomností. Ale dávej bacha ok, prý se tady v lese potuluje medvěd. A teď nemyslím jednoho z našich spolužáků.” Ušklíbl se a otočil se k odchodu.

Zamračila se po jeho zhodnocení situace, samozřejmě, že se pořádně nesoustředila, vždyť to ani nejde. A měl částečně i pravdu. "Jasně, že to nejde, když mám pořád to nutkání tě praštit," ironicky se na něj podívala a protočila očima. Blbec. Přesto ho ale celou dobu sledovala, no a pak přišel ten jeho dotaz. Její obočí vyletělo až do nebe a s překvapeným výrazem na něj chvíli zírala. Potom jí ale řekl, ať to nechá být. To vážně? Musela se zasmát. "Blbče, je mi jedno, jestli jsi bílej, černej, nebo máš šikmý oči, dokud se chováš jako kretén," pronesla ve chvíli, kdy se chystal k odchodu. "To, co na tobě nesnáším, je tvoje chování, pitomče," odfrkla si a založila ruce na prsou.

Zarazil se v půli kroku a chvíli mlčky hleděl před sebe, než se otočil čelem k dívce, ruce stále v kapsách. “Takže bys byla radši, kdybych byl takový ten starostlivý tichý kluk, který čte Romea a Julii?” Pozvedl obočí, nějak tomu nerozuměl, nedokázal rozumět. Mohla mít tohohle kluka, kterého by chtěli snad všichni, ale ona ne. Ona byla jiná. Upíral na ni svůj zrak, zkoumavě si ji prohlížel. “Nebo bys raději romantika...” Přešel pár kroků blíže k ní, nakonec ji chytil za ramena a donutil ji natisknout se zády na strom, přitom sám nad ní stál, o hlavu vyšší a pozorně se díval do jejích očí. “Dokážu být čímkoliv.” Poznamenal tiše a sklonil se k ní, stačilo málo a mohl by ji i políbit.

Očividně upoutala jeho pozornost, doopravdy to tak ale chtěla? Možná. Vlastně sama ani nevěděla, co chtěla, což u ní vlastně žádnou novinkou nebylo. "Možná," pokrčila rameny neurčitě a založila si ruce na prsou, jak jí bylo zvykem, v tom jejím ochranném gestu, nebo tak něčem. Potom udělal něco, co by nečekala. Nějak překonal tu vzdálenost, která mezi nimi byla a přitiskl ji na kmen stromu, najednou byla zmatenější, než by jeden tušil. Zhluboka se nadechla a ve chvíli, kdy se nějakým způsobem vzpamatovala, mírně ho od sebe odstrčila a udělala pár kroků bokem. Zůstala potom stát zády k němu a chvíli jen mlčela, nic neříkala. Potom se znovu zhluboka nadechla a otočila se k němu čelem. "Proboha je jedno, co dokážeš být, jde o to, co sakra jsi, jak se chováš," byla rozhořčená, jasně, "znám kluky jako jsi ty, lidem jenom ubližují, sebestřední pitomci," rozmáchla rukama, "myslíš si, že ti patří svět, to je to tvoje ego, že můžeš všechno, ale nemůžeš a svět ti nepatří," zavrtěla hlavou.

Nechal ji odstoupit, nijak se nepokoušel bránit jí v jejím pohybu, pouze stál a sledoval každý její pohyb. Otočená zády k němu, on zrak upnutý na jejích vlasech. A pak se konečně obrátila, ovšem slova, která z ní vycházela příliš potěšující nebyla. Tedy hlavně pro Jungkooka. Nesouhlasně zavrtěl hlavou. “Kdy jsem komu kdy ublížil?” Vyjekl hlasitě, až se jeho hlas nesl jako ozvěna lesem. Ustoupil o krok vzad a otočil se k ní bokem, hlava sklopená k zemi, tvář skřivená zlostí. “Jasné, vidíš mě tak, všichni mě tak vidí. Protože tak chci být viděn. Je to jenom obrana, jenom maska, protože buď jsi v dnešním světě tohle, nebo nic. A já nechci být nic.” Cenil přes zuby tiše, než hrdě zvednul hlavu. “Je to můj život, nikomu se zodpovídat nemusím.”

Jeho zvýšenému hlasu zase tolik pozornost nevěnovala. Jen protočila očima a znovu zakroutila hlavou, stále měla pocit, že se nepletla. Nebyl jiný, byl prostě stejný, jako všichni ti kluci, kteří si utahují z těch, kteří nejsou jako oni. A to ona moc dobře znala. "To říkají všichni, ale stalo se to tvou součástí," výmluvy, samé výmluvy, prostě takový byl. A tečka. Určitě už někomu ublížil, minimálně tím, že dával najevo svou nadřazenost. "Potom ale nečekej, že tě někdo bude mít rád," odsekla znechuceně. Byla upřímná. Přesto jí ho ale bylo trochu líto.

Měla pravdu. Měla pravdu a to Jungkooka vytáčelo. Zatnul pěsti a zhluboka se nadechl, jakoby ho to snad mohlo uklidnit. “Nevíš o mně nic, tak neříkej, že jsem jako ostatní.” Zavrčel. Chápal, že ho díky jeho vlastnímu chování zařadila do určité kolonky, do kolonky, kterou podle všeho z duše nenáviděla a dobře věděl, že si za to mohl sám. Zároveň ho však štval její přístup, jakoby mu snad ani nechtěla dát šanci ukázat, že zvládne být jiný, ukázat jeho skutečné já. “Okej, fajn. Nechápu, proč bych svou energii měl plýtvat na někoho, kdo si už vytvořil názor a nehodlá ho měnit. Fajn, jasné. Dál mě měj za namachrovaného debila, dál mě neměj ráda. Vzhledem k tomu, jak si v tom libuješ, ani nehodlám kazit tvé plány. Dám ti důvod k tomu, abys mě nenáviděla ještě víc.”

Nevěděla o něm nic, ale stejně tak tu nikdo o nikom nic nevěděl, prostě tu byli parta lidí, která se vlastně ani neznala. Museli nějak přežít a často se jeden o druhého nestarali. On taky ne, no a to bylo všechno, co potřebovala vědět. Ona se starala, vždycky. I tady, ač to možná nemělo smysl. Ale starala. A potom to přišlo, vybouchl, schylovalo se k tomu celou dobu, jistě, mohla to čekat. A taky čekala. Měla přesto chuť se smát. Zavrtěla hlavou a podívala se na něj s tázavým pohledem. "Ale stejně plýtváš," a měla pravdu. Proč by měl? Nevěděla, ale plýtval svou energii na někoho, kdo ho zřejmě nesnášel. Ale pořád je tam to zřejmě. Asi se jen bála, co by s sebou mohl přinést...ach, jak klišé.

Tiše vydechl a tímto činem, jakoby většina z prvotní agrese opustila jeho tělo. “Ano, plýtvám.” Přitakal a mírně pokýval hlavou. “Jen proto, že ses mi líbila. Jen proto, že zrovna u tebe mě zajímal tvůj názor. Díky, žes mi vše tak pěkně objasnila.” Za celou tu dobu na ni ani jednou nepohlédl. A dokonce i nyní se stále ovládal, protože věděl, že by ho ten pohled bolel. Byla pravda, že se většinu času o názory ostatních nestaral, ale zrovna u této dívky chtěl vědět, jak se na něho dívá. A pravda bolela. Právě proto se doteď vyhýbal jejímu pohledu. Viděl by to pohrdání či cokoliv, co k němu nyní cítila. A co už navždy cítit bude. Sklopil hlavu až se mu ofina černých vlasů svezla do obličeje. “Hráz mezi láskou a nenávistí je velmi tenká.” Poznamenal a konečně se na ni odvážil pohlédnout. Již nemusel mluvit. Stačilo vidět tu nejistotu v jeho očích, zároveň vyhaslý plamínek naděje, protože on náhle nevěděl. Nevěděl, co cítil a bál se to příliš vyslovit nahlas. Protože pravda bolí.